časopis Žena a život

12/2017
 

Náš svět je skvělé místo k životu

Alexandra Dvořáčková Hiermanová (44) má technické vzdělání a v jádru je stále praktická i racionální. Zážitek klinické smrti a vážná autonehoda v ní ale probudily jasnozřivost a senzibilitu. Od té doby umí vidět „do lidí“  a potkává i duše mrtvých.

Rodačka ze Žďáru nad Sázavou, nyní spokojená Brňačka. Certifikovaná lektorka ve více oblastech: vyhledávání patogenních a geopatogenních zón – proutkaření a biotronika. Členka skupiny EPRV777 a hudebního uskupení „Ticha“. V neposlední řadě se věnuje masážím, energoterapii, muzikoterapii, parapsychologii, koncertům a seminářům tibetských mís. Autorka děl „Absolutní štěstí“ a „Cesta

 

To, že je se mnou něco jinak, jsem tušila odmalička. A vnímali to tak i ostatní. Třeba maminka říkávala, že mám pořád horké ruce a že mé doteky pomá­hají. To jsem zřejmě zdědila po tátovi muzikantovi, který svoji citlivost dával do hudby. Mezi vrstevníky jsem se  nikdy necítila dobře, připadala jsem si jiná, i když jsem se hodně snažila, abych zapadla. Nešlo to. V dospělosti jsem sebe a své místo na světě hledala pomocí cestování. Žila jsem nějaký čas v Německu, Řecku, Španělsku, ve Francii… Nikde jsem ale nenašla klid, tak jsem se vrátila zpět do Česka. Tam jsem poprvé umírala. Bylo mi 25 let.

 

Ještě není tvůj čas

S přáteli jsme si tehdy zajeli na Šumavu. A tam uprostřed krásné přírody jsem měla zvláštní nehodu, o níž nechci mluvit…, a umírala jsem. Říká se tomu ztratit vědomí, ale já to tak nazvat nemůžu. Sice jsem opustila svoje tělo, ale vnímala jsem všechno,  co se děje. Viděla jsem samu sebe z výšky, stejně jako paniku mých přátel, když se mě snažili oživovat. Táhlo mě to ale pryč. A dělo se to přesně tak, jak se píše v knihách. Putovala jsem jakýmsi tunelem, následovala světlo. Pak jsem spatřila bílou zářící bránu, u které stála světelná bytost. Byl to muž a začal se mnou rozmlouvat. Řekl mi, že „domů“ ještě nemůžu, že mám ještě dost práce na planetě, a proto se tam musím vrátit. A „domů“ budu moci, až tam všechno dokončím. Pak jsem ucítila, jak má duše klesá zase dolů, dostává se do těla, a znovu jsem se nadechla. Potom přijela záchranka.

 Viděla jsem do lidí 

Tenhle zážitek mi zcela změnil pohled na svět. Okamžitě jsem přestala kouřit, začala jsem víc sportovat, oblíbila si triatlon a časem kung -fu a čchi -kung. Zjistila jsem, že sport pomáhá, uzemňuje. Bez něj bych se z toho, co se mi pak začalo dít, asi hned zbláznila. Najednou jsem totiž viděla do lidí. Nejen do jejich duší, ale i do těla. Představte si, že třeba jedete autobusem, podíváte se na dívku vedle sebe a vidíte, jak jí bije srdce, fungují plíce, žaludek, střeva, který orgán pokulhává, na kterém je třeba stín… Dokázala jsem vní­mat i lidské myšlenky. Věděla jsem nejen, na co myslí, ale také třeba kde bydlí, jak vypadá jejich domov, práce, oblíbená místa… Dokonce i to, jak to dělají s partnerem v posteli. Připadala jsem si občas jako takový malý voyer. Moc jsem si nevěděla rady, co s tím. Snažila jsem se nové schopnosti potla­čit, ale na druhou stranu byly tak zají­mavé a nečekané… Naštěstí, v duchu toho, že vrána k vráně sedá a člověk zkrátka přitahuje takové lidi, jaký je on sám, jsem i já právě takových začala potkávat stále víc a víc. A některá ta setkání pro mě byla doslova osudová. Třeba s jedním známým bylinkářem, který si nepřeje, abych ho jmenovala. Ten mi řekl, že svoje schopnosti musím nějak uchopit, že bych měla dělat něco pro lidi. Ne však nahodile a rozhodně nikdy, pokud si o to sami nepožádají. Proto mi navrhl, abych si nejprve udělala masérský kurz.

 Pošli to dál! 

Neměla jsem tolik peněz, abych si kurz mohla zaplatit, stejně tak jsem si nemohla vzít tři týdny dovolené. Bylinkář mi ale řekl, ať to neřeším, ať mu dám číslo svého účtu, že mi na ten kurz peníze daruje. Smála jsem se, ale nakonec jsem mu to číslo účtu napsala. Do několika dní mi tam přistála celá potřebná částka. Řekl mi k tomu jen, že on si tím něco pročišťuje, ať to zkrátka přijmu a posílám dál. O to se dodnes snažím. Začala jsem dělat masáže a učit se i další věci. Vystudovala jsem školu alternativní medicíny v Olomouci, oblíbila si tibetské mísy, seznámila se s léčitelem a psychotronikem Jaroslavem Drábkem, který se stal mým učitelem, přítelem a kolegou. Potkala jsem spoustu dalších inspirujících lidí. Jak se ale mé schopnosti potvrzovaly a narůstaly, zároveň mi rostlo i ego. Myslela jsem, že můžu pomoci každé­mu a že spasím svět. Pokud vám k těmto schopnostem chybí pokora, vždy přijde něco, co vás z toho piedestalu srazí. A to se mi stalo téměř doslova.

Týden s duchem mrtvé dívky 

Bylo mi 34 let a měla jsem dvě malé děti, které jsem vezla autem, když do nás v protisměru prudce narazilo jiné auto. Náš vůz to odhodilo na strom. Jen co jsem se vzpamatovala, okamžitě jsem vyskočila ven, abych vytáhla děti. Naštěstí jsme byli všichni v pořádku, až na pár oděrek, což nám posléze potvrdili v nemocnici. Když nás tam tehdy odvážela sanitka, viděla jsem, že řidič­ ka druhého auta tolik štěstí neměla. Její auto bylo celé srolované a museli ji z něj vystřihávat hasiči. Já však v té chvíli nebyla schopna vnímat nic než strach o děti. Tušila jsem, že se z takového zážitku nejde hned otřepat, ale i tak bylo to, co se mi dělo, divnější než jen možný projev posttraumatického šoku, které­ mu jsem to původně přičítala. Přestože jsem třeba byla v bytě úplně sama, měla jsem intenzivní pocit, že tam se mnou pořád někdo je. A pak tu byly takové divné myšlenky, jakoby vzpomínky, které ale nebyly mé. Třeba se mi najednou začaly vybavovat tváře lidí, které jsem neznala, nebo dům, o němž jsem nevěděla, že bych ho ně­ kdy viděla. Párkrát jsem dělala něco tak automaticky a nelogicky, jako bych své tělo neovládala sama, ale vedl ho někdo jiný. Třeba jsem začala z ničeho nic listovat telefonním seznamem, přestože jsem vůbec nevěděla, proč to dělám. Když jsem si to uvědomila, nechala jsem toho, ale přišlo to zase. Pak jsem narazila na jedno jméno a telefonní číslo a zůstala jsem na něj civět. Netušila jsem, co znamená, ale pro jistotu jsem ho zatrhla. Trvalo to skoro týden, když jsem si uvědomila, že tohle musí být něco víc než jen šok z traumatického zážitku. Zavolala jsem paní, k níž jsem chodila na kineziologii a věděla jsem o ní, že má také další schopnosti. Řekla mi, že mám okamžitě přijet. Neváhala jsem, a když jsem k ní dorazila, jen pokývala hlavou, že si to myslela správně. Prý se ke mně připojil duch nějaké mladé ženy, zřejmě z té autonehody. A ve chvíli, kdy to řekla, začala jsem ji vidět i já, obrysy jejího těla a tváře. Jmenovala se Zuzana a bylo jí 22 let, když zemřela v protijedoucím autě. To jsem se ale dozvěděla až později. Teď bylo hlavně potřeba odvést ji tam, kam patří, tedy do světla. Kinezioložka naštěstí znala odváděcí rituál a s úspě­ chem jsme ho hned provedly.

Splněná předpověď 

Po návratu domů jsem si konečně mohla v klidu oddechnout a poprvé se pořádně vyspat, aniž by mě rušily cizí myšlenky. Pak jsem ale začala přemýš­ let o tom, že to všechno, co se mi dělo, nemůže být náhoda, že mi ta dívka zřejmě chtěla předat nějakou informaci. V tu chvíli mi padl do oka telefonní seznam. Vždyť jsem tam přece nějaké jméno nalistovala a zatrhla! Okamžitě jsem ho začala hledat. Bylo to jméno a telefonní číslo nějaké ženy a já se rozhodla, že tam zavolám. Prostě musím, i kdyby mě považovali za blázna. Po několika zazvoněních telefon někdo zvedl, podle hlasu žena středního věku. Opatrně jsem se jí zeptala, zda někdo z jejích příbuzných neměl asi před týdnem autonehodu. Chvíli bylo ticho, pak se žena rozplakala a odpověděla, že ano, že to byla její dcera Zuzana. Do telefonu jsem se jí snažila aspoň něco vysvětlit a požádala ji o schůzku. Zuzanina maminka byla moc milá, sama věřila ve věci mezi nebem a zemí a vykládala karty. Takže nebyl problém jí všechno říct na rovinu. A když jsem jí vysvětlila, že Zuzana už nikde nebloudí, že je ve světle, byla to pro ni velmi cenná informace. A já se zas dozvěděla spoustu jiných věcí – třeba, že Zuzka tušila, že se jí něco stane, a předpově­ děla, že se její maminka brzy setká se ženou, která se bude jmenovat Saša. Se Zuzčinou maminkou jsme stále v kontaktu, byla jsem ji navštívit i se svými dětmi. Pro ni bylo důležité, jaké další schopnosti ve mně ten zážitek se Zuzanou zanechal. Je to dar, který mohu předávat dál, díky němu pomá­ hat druhým a inspirovat je. Takže smrt její dcery pro ni není zbytečná.

 Živí pomáhají mrtvým, mrtví živým 

Po téhle zkušenosti jsem totiž začala vnímat ještě další věci – zvláštní energie na různých místech, energetické stopy, stejně tak jako se mi otevřela schopnost vidět duchy a komunikovat s nimi i s různými jinými entitami. Naštěstí v té době už Jaroslav Drábek měl skupinu EPRV777 zabývající se případy lidí, které v jejich domech trápí paranormální aktivity. Dík tomu moje nové schopnosti dostaly jasný směr... Potřebuji totiž dávat energii živým, ne se zabývat mrtvými! Stává se mi, že vídám věci, které ostatní nevidí, jen se tím prostě nezabývám. V případě, že někdo potřebuje pomoc, požádá mě o ni a já mu ráda pomůžu, pokud ovšem máme svolení vyšší moci. Mám zkušenost, že mrtví mohou pomáhat živým. Třeba tím, že upozorňují na problém, který má člověk vyřešit. Často se paranormální aktivity objevují tam, kde nejsou dobré rodinné vztahy, něco se musí vyrovnat a sladit. Na druhou stranu také živí mohou pomoci mrtvým, kteří o to občas sami požádají. Zajímavá věc se mi stala po přednášce EPRV777 v Teplicích. Spala jsem v hotelovém pokoji, když mě začal budit duch mrtvé ženy. Prý potřebuje, abych pro ni něco udělala. Byla totiž z rodiny, která hotel (původně vilu) nechala postavit, a přála si, aby se uctila památka prvních majitelů domu. Řekla mi o jejich fotografiích, které jsou na půdě. Současný majitel je tam skutečně našel, pověsil je v aule a byl rád, že ženin duch došel klidu. 

Místo strachu respekt

 Dodnes vídám věci, které mohou vní­ mat ostatní lidé jako děsivé. Já strach necítím. Jen respekt. Velký respekt a pokoru, ta je velmi důležitá. Pokud totiž tyhle zvláštní schopnosti objevíte, není pro vás jednoduché nepropadnout pýše, nemyslet si, že jste něco víc a všechno dokážete. Když pak člověk zajde za hranu, někam, kam už nesmí, může ho to doživotně poznamenat. Často se to projeví i jako nějaká duševní porucha a některé takové procesy jsou bohužel nevratné. Mnozí lidé, které jsem znala, skončili na psychiatrii. Proto je důležité na to myslet, být stále vědomě ve svém těle, ve své mysli, ve svém srdci… Nezkoumat příliš jiné světy, neponořovat se do hloubky jiných dimenzí. Je třeba žít tady a teď. Vědomě se rozhodnout pro tento život. Také jsem to s plnou odpovědností sama za sebe musela udělat a vím, že svět je báječné místo pro život. ■

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Alexandra Hiermanová

Černovická 2b, Brno + 420 777 210 430
www.proutkaribrno.cz
www.gha.cz
POKUD VÁM TELEFON HNED NEZVEDÁM - VĚNUJI SE ZROVNA rodině, sobě či druhým - PROSÍM NAPIŠTE, ZAVOLÁM ZPĚT JAK BUDU MOCI. :-) Děkuji
datlik.brno@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode